Stopem do Tallinu: 2000 kilometrů Svobody

Když rutina ustoupí dobrodružství

Byl pátek 12. července. Den, kdy jsem zavřel za sebou dveře. Věděl jsem, že přede mnou stojí něco, co mi rozbije každodenní rytmus, ve kterém se většina z nás točí: ranní budíky, práce, koníčky a úzký okruh známých tváří.

Plán byl vlastně žádný plán. Jen mapa v hlavě, batoh na zádech, kartonová cedule v ruce a otevřená mysl. Nevěděl jsem, kde budu spát, koho potkám, ani jaké zážitky si přivezu zpět. Jediné, co jsem věděl, bylo to, že chci jít do toho naplno. Otevřít se cizím lidem, situacím a místům, která jsem do té doby znal jen podle názvu.

Bylo to už dvanáct let, co jsem stopoval naposledy. Mé tělo si na to mezitím odvyklo a na začátku se proti téhle zkušenosti bránilo. Ale zároveň jsem cítil zvláštní klid – jako bych věděl, že ať se stane cokoliv, všechno dobře dopadne.

První stop: Pavel a cesta k novým začátkům

V 10:30 dopoledne jsem sebral odvahu a s čerstvou svačinou v batohu se postavil s cedulí „Hradec Králové“ na výjezdu z Příbrami. Už za patnáct minut mi zastavil Pavel – a moje cesta se rozjela.

Pavel se po patnácti letech v manuální práci se rozhodl změnit svůj život. Vzdělával se, začal podnikat a dnes se krok po kroku blížil k finanční svobodě. Zastavil mi proto, že si sám chtěl udělat celodenní výlet do Krkonoš a má cedule nás svedla dohromady.

Ty tři hodiny v autě byly nabité tak, že uběhly jako voda. Povídali jsme si o sportu, o životním optimismu a hlavně o finanční gramotnosti, což je pro mě velkým tématem. S Pavlem jsme dodnes v kontaktu. A víš co? I kdyby má výprava skončila už ten den v Krkonoších, byl bych spokojený. Protože najít spřízněnou duši hned na začátku cesty – to se nestává každý den.

První den ale nekončil v Krkonoších. Díky dalším stopům jsem se dostal přes polské hranice až do Vratislavi – 360 kilometrů, čtyři auta, čtyři různí lidé. Každý měl jiný příběh, jiný pohled na svět. Byl tu veselý polský pár, dělník v rozpadajícím se fordu, i hlučný kamioňák s přítelkyní, která pracovala u policie. Už tehdy jsem cítil, že stopování není jen o přesunu. Je to o lidech, o střípcích jejich životů, které se na chvíli propojí s tím mým.

Bylo zvláštní vědět, že nemám jasný plán, kde budu spát. Zastávka? Pole? Nebo se seznámím s někým, kdo mě vezme k sobě domů? Bylo to nejisté, ale krásné. Nakonec jsem večer zakončil ve Wroclawi. Prošel jsem si centrum, ochutnal tradiční polské pirožky a pak ulehl pod širákem kousek od ranní výpadovky. Svoboda v čisté podobě.

Mazurská jezera, Dodge Challenger a rychlý přesun na sever

Ráno jsem ani nestihl zvednout ceduli s nápisem „Lodž“ a už mi stavěl chlapík se synem. Jeli na třídenní dovolenou k Mazurským jezerům – a mě vzali s sebou. Místo desítek kilometrů jsem se posunul o čtyři sta.

Dalším stopem byl Dominik, student mořské geografie, který se vracel z rave party rovnou na zkoušku v Gdaňsku. Řídil Dodge Challenger 5.7 HEMI – osmiválec, který burácel, jako by si chtěl ukousnout kus silnice. 

Zajímavé na stopování ale nejsou jen rozhovory. Občas je to právě mlčení. Sdílené ticho s cizím člověkem, kdy není třeba nic říkat, a přesto se cítíš spojený. Tyhle chvíle jsem si mnohdy užíval víc, než povídání.

Gdaňsk: historie, festivaly a malá lekce důvěry

Díky rychlému přesunu jsem měl celé odpoledne a večer na Gdaňsk. Přímořské město, které má v sobě stopy těžké historie i mladý, energický rytmus. Navštívil jsem muzeum druhé světové války, prošel si historické centrum a večer narazil na festival na pláži. Gdaňsk byl plný života, barev, hudby a vůní.

Ale přišla i lekce. Taxikář ve starém Priusu – který byl na první pohled sympatický, vtipný a procvičil jsem si s ním svou lehce zrezavělou ruštinu. Na poctivosti mnoho nenabral a já se v momentě ocitl o 20 zlotých lehčí, než bylo v plánu. Ale i tohle k dobrodružství patří. Někdy zaplatíš víc, než je fér, ale získáš zkušenost, která tě posune.

Stawigoda a kamioňák s anděly

Další etapa cesty mě zavedla do Stawigudy – malého polského městečka, které působilo jako vystřižené z pohlednice. Uličky lemované starými domy, pár lidí postávajících na náměstí, kde čas plynul pomaleji než kdekoli jinde. Seděl jsem tam na lavičce s pivem v ruce a díval se, jak se den tiše sklání k večeru. Nebylo potřeba nic řešit, nikam spěchat. Jen jsem pozoroval okolí, nasával atmosféru a cítil vnitřní klid, který se na cestách dostaví jen výjimečně.

Když slunce kleslo za obzor, vydal jsem se hledat místo na spaní. Nakonec jsem si rozbalil spacák na kraji pole, v zádech ševelil les a nad hlavou se rozzářila letní obloha plná hvězd. Byla to noc, kdy se člověk cítí dokonale svobodný – jen on, příroda a cesta, která ho čeká.

Ráno mě čekalo jedno z nejpodivuhodnějších setkání celé cesty. Zastavil mi kamion, jehož řidič se na mě usmíval a působil neobyčejně vlídně. 

Po chvíli hovoru se mi svěřil s něčím, co by jiní považovali za bláznovství. Řekl, že komunikuje s anděly. Že se mu o mně zdálo už před dvěma lety a od té doby čekal na chvíli, kdy mě potká. „Když jsem tě uviděl stát u silnice, věděl jsem, že tě musím vzít,“ řekl a i přes zvláštnost informace, jsem mu vše 100 % věřil. 

Seděl jsem vedle něj, poslouchal jeho lámanou angličtinu proloženou polštinou a přemýšlel, co si o tom myslet. Část mě byla skeptická – ale jeho upřímnost, tón hlasu a způsob, jakým se na mě díval, mě nenechaly na pochybách, že to myslí vážně. Nebyla to jen historka, byla to jeho realita.

Byl jsem zaskočený, ale zároveň fascinovaný. Kolikrát za život ti někdo řekne, že tě „už znal“ ze svých snů? Cesta s ním se změnila v tiché společenství dvou lidí, kteří na chvíli sdílejí stejný kus silnice a možná i stejné kousky osudu. Co by se asi stalo, kdyby mi nezastavil? 

Claudia, lotyšská hudba a tisíce křížů

Dlouho se mi nedařilo nikoho stopnout a začal jsem mít pocit, že to vzdám. Dokonce mě pokoušel osud – jeden kluk mi nabízel, že mě odveze do Rigy za 50 eur. Jenže mým cílem bylo cestovat čistě stopem, bez peněz a obchodování. Věděl jsem, že kdybych přijal, připravil bych se o část radosti a svobody, kvůli které jsem na cestu vyrazil.

Jsem rád, že jsem vydržel. Krátce poté zastavila Claudia. Chvíli mě pozorovala, zvažovala, a nakonec po mém úsměvu a pobídnutí souhlasila, že mě vezme. Byla jí kolem osmadvaceti, byla muzikantka a učitelka hudby. Seděl jsem v jejím autě a překvapilo mě, s jakou lehkostí přijala cizího stopaře, ani na chvíli neváhala, že bych pro ni mohl být hrozbou.

Cesta s ní byla nádherná. Z repráků zněly alternativní národní písně, které sama nahrála, venku se obloha barvila do oranžova a my jsme si povídali o životě, snech a cílech. Byla v tom přirozenost, radost i kus intimity dvou lidí, kteří se náhodně potkali a ihned našli společnou notu.

Claudia spontánně navrhla, že zajedeme na Horu křížů – místo, které jsem do té doby neznal. Cesta k němu vedla rozbitými silnicemi kolem opuštěných dřevěných stavení a nekonečných polí. Atmosféra byla zlověstná a přitom podmanivá, jako by nás vedla do jiného světa.

Samotný kopec působil velmi intenzivně – tisíce a tisíce křížů zapíchaných do země, každý s vlastním příběhem. Místo střežily mraky komárů, kteří byli neúprosní, ale ani to nám nezkazilo zážitek. Prošli jsme se cestami mezi kříži, užili si poslední paprsky zapadajícího slunce a nechali na sebe působit energii, která z místa sálala.

Riga: stopařka a poslední kilometry

Další den jsem se dostal do Rigy. Cestou tam jsem potkal stopařku, která sama procestovala půl Evropy. Byla krásná, veselá a plná energie. Její odvaha cestovat sama mě fascinovala a připomněla mi, jak různě může svoboda vypadat.

Do Tallinu mě nakonec vzal rumunský zubař. Vydal se autem z Bukurešti až na Nordkapp. Během cesty si balil cigaretky, filozofoval o životě, o ekonomice i o medvědech v rumunských horách. Na první pohled bizarní kombinace, ale přesně tohle dělá stopování jedinečné. Každý člověk, kterého potkáš, přináší úplně jiný svět, úplně jiný příběh.

Tallinn: když 10 let nemá vliv na přátelství

V Tallinnu jsem se po letech znovu setkal s kamarádkou, která tu žije se svým manželem a malým dítětem. Nabídli mi, že po dobu pobytu můžu bydlet v jejich bytě kousek od centra, a postarali se o to, abych na Tallinn nikdy nezapomněl. Neviděli jsme se celých deset let, a stačilo jedno krátké oznámení, že dorazím stopem, aby hned začali plánovat, jak mi město ukážou. Už při mém příjezdu na mě čekali a cítil jsem se jako dobře opečovávaný host.

První odpoledne jsme strávili na nohou – od historického centra Old Town, přes modernější čtvrti New Town, až po přístav. Prošli jsme i prostory staré věznice, kde se dnes pořádají výstavy a party, a křižovali ulice centra až do večera. Díky nim jsem dostal nejen klasické tipy na památky a výlety, ale hlavně náhled do života místních: kde nakoupit, kam si zajít na večeři, i jak se město měnilo v posledních letech.

Tallinn je fascinující právě svou pestrostí. V jedné čtvrti najdete moderní nábřeží s hudbou a kavárnami, workoutové hřiště a dětské parky, o pár ulic dál dřevěné domy, které dnes obývají hipsteři, a hned vedle nové developerské projekty se skleněnými budovami, co doplňují panorama města. Promenády vedou podél moře, kolem bývalých průmyslových areálů a módních domů až do srdce historického centra, kde se kamenné domy a hradní zdi dívají na město z výšky.

Procházeli jsme se až do noci – i když „noc“ je tu relativní pojem. V létě na severu Pobaltí zapadá slunce po desáté a i kolem půlnoci je pořád světlo. Bylo zvláštní jít s kočárkem po dlážděných uličkách, míjet bary plné lidí s drinky v rukou a přitom se cítit naprosto bezpečně. Malý Patrick usnul v kočárku a my jsme ho drncali po kostkách a obrubnících, zatímco nás pomalu doháněla únava. Já byl vyčerpaný dřív než on – a přesto jsem si přál, aby to odpoledne a večer nikdy neskončily.

Druhý den se nesl v podobném duchu, ale s ještě větším klidem. Dopoledne jsem měl konečně možnost zpomalit – po týdnu stopování, spaní venku a neustálého přesouvání jsem byl v bytě, kde jsem se mohl postarat o své zanedbané já.

Odpoledne jsme vyrazili objevovat okolí města. Začali jsme v Rummu, zatopeném lomu, jehož azurová voda obklopená rozpadajícími se stavbami má až mystickou atmosféru. Pak jsme objeli všechna zajímavá místa v okruhu padesáti kilometrů od Tallinnu – maják postavený samotným Eiffelem, vyhlídky s nádhernými pohledy na moře i lesy, moderní čtvrti a přístavy, nebo památníky připomínající Holocaust a těžké chvíle estonské historie.

Závěr: Síla cesty

Za týden jsem urazil 2000 kilometrů. Z Česka přes celé Polsko, Litvu, Lotyšsko až do Estonska. Spal jsem pod širákem, hotelech i v bytě přátel, jedl svačiny z obchodu i večeře s místními, potkal desítky lidí – a každý z nich měl svůj vlastní příběh.

Byl tu kamioňák, který celý život dřel rukama a procestoval půl světa. Jiný, který měl kabinu uklizenou do posledního detailu a povídal si s anděly. Mladík s osmiválcem, který jel z rave party rovnou na univerzitní zkoušku. Hudebnice, která mi zpívala své písně při západu slunce. Rumunský zubař na spontánní cestě až na konec Evropy. Statečná stopařka, která sama projela půlku kontinentu. A voják, který ovlivněný válkou na Ukrajině byl připravený bránit svou zemi.

Každý z nich byl kouskem mozaiky, která tvořila mou cestu. A já jsem si znovu uvědomil, jak rozdílné životy vedeme – a přesto je něco spojuje. Touha po svobodě, po smyslu, po cestě, která nás dělá šťastnými.

A Tallinn? Ten pro mě byl odměnou. Město, kde mě přivítali přátelé, kteří mi ukázali, že nejlepší způsob, jak poznat místo, je dívat se na něj očima těch, kteří v něm žijí. A já jsem díky nim pochopil, že cestování není jen o památkách, ale hlavně o lidech, kteří ti dovolí nahlédnout do svého světa.

Do Česka jsem se vrátil s novou energií, chutí cestovat dál a s vědomím, že když skočíš do dobrodružství po hlavě, svět ti to oplatí. Možná ne vždy tak, jak si představuješ – ale vždycky tak, jak potřebuješ. A přesně v tom spočívá kouzlo stopování.