Tour du Mont Blanc (TMB) – horský trek kolem nejvyšší hory Alp

Proslýchá se, že TMB je jeden z nejhezčích dálkových treků Evropy, a to především kvůli nezapomenutelným výhledům na vysoké alpské štíty, ledovce nebo malebné vesničky. Mě a partu přátel zajímalo, co je na tom pravdy, a tak jsme se to vydali zjistit.

Tour du Mont Blanc je několikadenní trek okolo největšího monumentu Alp. Nikdy jsem nebyla v Alpách, tak proč si je nezažít rovnou přes všechny tři státy.

Francii, Itálii a Švýcarsko jsme prošli za 8 dní, a tím jsem si připsala svůj prozatímní rekord ujít – 154 km s 18 kg zátěží a s převýšením 8 350 m n. m..

Pro představu to znamená, jako byste vyšli 5x Sněžku z Pece pod Sněžkou (ještě s malou rozcvičkou) nebo 9x Králický Sněžník z Dolní Moravy. Velmi zajímavé zjištění bylo také to, že jsme každý den spalovali tolik kalorií jako, kdybychom běželi 2-3 maratony (rozloženo do 8 dnů) nebo absolvovali vojenský výcvik s plnou polní. Proto se TMB neřadí do kategorie rekreační turistiky, ale spíše do expediční zátěže.

Trasa vede přes nespočet horských chat, kde se dá ubytovat, osprchovat nebo jen najíst, napít nebo si dobít powerbanky. Takové chaty jsme na trase potkávali minimálně dvakrát denně.

Jelikož jsme dobrodruzi a možná trochu skrblíci, vydali jsme se tou náročnější variantou s přespáváním na divoko. Pokud ale máte dostatek peněz a nevadí vám společnost asijských turistů (které rozhodně neminete), je možné si rezervovat ubytování na chatách – ideálně s doporučeným předstihem zhruba jeden rok. 

Kdy na trek vyrazit? 

Kvůli počasí se doporučuje vybrat termín v hlavní sezóně od konce června do začátku září. Mimo sezónu jsou trasy sice klidnější, ale vybavení už musí být náročnější – minimálně o nesmeky a teplejší spacák.

My jsme si vybrali termín od poloviny července a byla to ta nejlepší volba. Počasí v horách je velmi nestabilní a nevyzpytatelné, ale díky našim vnitřním modlitbám se naše cesta odehrála převážně za hezkého slunečného počasí. Strach z repatriace jsme měli jen jednou, a to poslední noc, kdy nás zastihla silná bouřka.

Píše se, že trek vyžaduje velmi dobrou fyzickou kondici. Můžu ale říct, že jsme po cestě potkávali lidi různého vzhledu, stáří i vyznání a mně se opět potvrdilo, že pokud člověk chce, dokáže vše. Důležité je mít silné odhodlání a nějaký „poháněč“, který vás žene kupředu.  

Jak jsem se dostala k myšlence ujít vícedenní trek TMB? 

Znáte ten pocit, když máte v hlavě tu jednu věc, kterou si musíte co nejdříve splnit? V mém případě to byla tak silná myšlenka, která se mi ne a ne dostat z hlavy. Byl to ten neutišitelný vnitřní hlásek, který křičel: “zvedni zadek, vezmi batoh a běž ”. Vlastně mi ani neřekl kam jít a jak to mám udělat. Nezbývalo nic jiného než se tomu poddat a nechat se vést. 

Je to asi 3 roky zpět co jsem poznala svého kamaráda Petra, a mělo to hodně co do činění s mým vnitřním hláskem. Myslím, že Petr o mě ani moc nestál, ale můžu si myslet, že je teď za mě rád. 

Tenhle Petr mi otevřel dveře do světa hikování a mé sny se začaly zhmotňovat. 

Na jedné vesnické zábavě mi Pepe vykládal o tom, že chce jít jakýsi trek Tour du Mont Blanc. Vůbec jsem nevěděla, o čem to mluví, ale už jsem věděla, že to chci jít. 

Sen se stal skutečností!

Když jsem trek plánovala, náš tým měl vypadat takto: Já a kamarád Tomáš. 

Kde je ale Petr?

Vymýšlel ještě větší šílenost. Myslím, že chtěl jít přechod Pyrenejí – GR11 (nebo něco takového). Byl to jeho sen a já jsem mu to samozřejmě jako dobrá kamarádka přála a jedině bych ho v tom podpořila. Zároveň mi bylo líto, že TMB nepůjdeme společně.

Ale…?

2 měsíce před naší výpravou do Francie, kde Tour du Mont Blanc začíná, se mi někdo ozval. Můžete hádat kdo to asi byl. Byl to Petr. Ten Petr, se kterým jsem měla jít svůj první trek tohoto ražení.

Docela vtipné, ale všechno má svůj čas a náš čas přišel právě v létě roku 2025. Měli jsme jen 2 roky zpoždění, ale někdy se věci nedějí úplně podle plánu. 

Vyplatilo se počkat a alespoň jsme rok předtím nabrali zkušenosti na treku Alta Via 1 v Dolomitech (Odkaz na článek zde).

Vše má svůj důvod a já jsem nemohla být šťastnější, když se Petr rozhodl změnit plány.

Štěstí nebralo konce, když mi řekl, že s námi půjde i jeho přítelkyně Míša. Rozzářily se mi oči, když jsem si uvědomila, že nebudu v partě jediná holka. Něco nového oproti mužskému kolektivu s mojí maličkostí.

Co mi chybělo ke štěstí, aneb připrav se jak můžeš

Moje přípravy na trek započaly asi půl roku předem, a to hlavně pravidelným silovým tréninkem a několika “vyběhnutími” na Králický Sněžník (nechceš přece druhý den treku skončit s tím, že nemáš dost sil).

Co se vybavení týče, jediné, co jsem potřebovala pořídit, byly drobnosti. Takové “drobnosti” jako, byl třeba batoh a stan. Měla jsem ještě dostatek času na přemýšlení, u jaké značky utratím své těžce vydělané peníze. Dlouho jsem si pohrávala s myšlenkou, že zainvestuji do batohu Osprey. 

Tuto myšlenku jsem opustila po náhodném navštívení sportovního obchodu, kde se na mě už ode dveří “usmíval” můj vyvolený. Byl to sytě oranžový batoh (láska na první pohled), a dokonce byl tak štědrý, že mi díky své výrazné slevě nechal pár tisíc korun k dobru. Ale nebudu lhát – trochu mě sužovaly pochybnosti, jestli batoh za 1 200 Kč unese velkou zátěž. Ale, unesl a myslím, že ještě něco unese.

Sehnat stan bylo větší dobrodrůžo. 

I přesto, že jsem ušetřila peníze, rozhodla jsem si nějaký ultralightový stan vypůjčit. Měla jsem domluvený stan od Petra, jenže… měsíc předem mě vypekl s tím, že si nakonec tento stan vezme on. A tak začalo rychlé shánění stanu přes příběh na Instagramu. 

Díky bohu mě zachránil jakýsi Jirka, kterého jsem skoro vůbec neznala. 

Zrovna v té době stavěl dům z lodních kontejnerů, a tak jsem věřila, že má zmáknuté i stany. Po pár zprávách a nechápání, proč mi cizí kluk chce půjčit svůj stan, jsem ho za pár dní měla doma (stan).

Pak už bylo jen potřeba nakoupit jídlo – dehydrované (já si oblíbila to od Decathlonu).

Hodně důležitou položkou nad, kterou je třeba přemýšlet, jsou boty. Mé milované nohy zdobily běžecké Altry Lone Peak 7, na které nedám dopustit. 

Trekové kotníkové boty nejsou vždy zárukou toho, že se vám v nich kotník nevyvrkne. Příkladem toho byla česká holčina, které se to právě v takových botách stalo, a to hned po prvních pár kilometrech na treku TMB.

Veškeré potřebné vybavení jsem měla už z předešlých výprav, takže stačilo vše „naházet“ do batohu a vyrazit.

1. den – objevování krás Francie

Do Les Houches jsme dorazili brzy ráno a auto jsme zaparkovali na bezplatném parkovišti kousek od slavné startovací brány. Bylo zataženo a trochu poprchávalo. Nám to ale náladu nezkazilo a před startem jsme si ještě dali kávu s francouzskou čokorolkou. 

Po utření pusy od čokolády a pár fotkách ze startovací brány jsme se vydali k autu “nahodit” sportovní outfit. Počasí se krásně vybralo a my s radostí vyrazili vstříc týdennímu dobrodružství.

Tento den jsme ušli 18,5 km s převýšením 953 m n. m. a nebudu vám lhát – na rozjezd to bylo pěkně výživné. Po dlouhé cestě v autě a ne moc kvalitním spánku na odpočívadlech to nebyl žádný med. O zátěži na zádech ani nemluvím. Dalo nám pár dní, než jsme si na ten “domeček” na zádech zvykli. 

Nás ale hnala touha spatřit ty krásné scenérie, takže jsme zatli zuby (nebo hlavně já) a první den jsme došli až do francouzského městečka Les Contamines, kde jsme také přečkali první noc v místním kempu Camping du Pontet. 

Na různých webech se píše, že je lepší si v kempech rezervovat místo předem. My šli ale na “punk” a místo jsme dostali i bez rezervace. 

Cestou jsme míjeli hodně horských chat, kde se dala doplnit energie jak pro naše těla, tak i pro naše powerbanky nebo mobily.

Pokud chcete ušetřit místo a nebrat si tolik vlastního jídla nebo potřebujete snížit váhu vaší peněženky, je ideální volbou se na chatách zastavit. My jsme “nasávali” místní kuchyni zhruba 2x denně. Jen je důležité mít dostatek hotovosti a štěstí, aby vám denní nabídku nesnědli turisté před vámi.

2. den – přes vodopády až do nejvyššího sedla

Po první noci jsme se vydali z kempu výše do kopců. 

Předešlý den nebyly výhledy nijak zvláštní a já už se nemohla dočkat, až vystoupáme výš a já budu mít opět celý svět jako na dlani (mezi horami si připadám tak maličká a čím výše se dostávám, tím se moje osobní starosti zmenšují).

2. den byla cesta různorodá. Šli jsme přes vodopády, které se ukrývaly v lesích, až k nejvyššímu bodu trasy. 

Trasa TMB má občas alternativní cesty. Na Refugio de la Croix du Bonhomme, která je položená vysoko v horách, jsme přemýšleli, jestli zvolíme trasu přes vrchol Col des Fours (2 665 m n. m.) nebo půjdeme do údolí přes městečko Les Chapieux. I přes nejasnou předpověď počasí jsem byla rozhodnutá jít přes nejvyšší bod.

Přidal se ke mně Tom a zbytek party se rozhodl jít přes údolí.

Vydali jsme se tedy na cestu. Před vrcholem nám, ale někdo “dýchal na záda”. K našemu překvapením se Míša s Peťou rozmysleli a “doběhli” nás, a my tak mohli  společně překročit nejvyšší bod naší trasy, který byl dokonce ještě pokrytý ledovou sněhovou krustou.

Pak už jen stačilo “přeskákat” pár kamzíků, kteří nám křížili cestu, a sejít níže, kde už na nás čekal plácek na parkovišti. Rozložili jsme naše stany mezi veřejnými záchodky s umývárnou a výrobnu sýra (myslím, že ideální místo na přespání po 18,3 km s převýšením 1 514 m). 

3. den – překračujeme hranice

Noc byla klidná, což se nedalo říct o ranním budíčku. Siestu nám narušili asijští turisté, které přivezl místní autobus. Všichni zamířili k záchodům a fronta se táhla skoro přes celé parkoviště, kde jsme spali.

Sbalili jsme tedy naše stany a vydali se směrem k Refuge de Mottets, kde jsme si dali malou svačinku. Před námi se tyčil strmý kopec s klikatou cestou, která nás měla dovést až na hraniční přechodový vrchol Col de la Seigne (2 516 m n. m.).

Po výstupu jsme s radostí překročili první větší metu našeho treku a vstoupili jsme na italské území. Mont Blanc se nám ale stále schovával v mlze. Po chvilce čekání, jestli se neobjeví, jsme se vydali směrem z kopce do italské Refuge Elisabetta, kde na nás čekal zasloužený oběd.

Na italskou část jsem se moc těšila a nezklamala.

Jejich těstoviny, prosecco, káva a celkový servis číšníků v cca 2 200 m n. m. nám dodaly tolik energie, že jsme se rozhodli vyšlápnout další kopeček a jít těžší variantou, ale o to s hezčími výhledy. 

Cestou nám dělal společnost ledovec Brouillard a Freney. Jejich velikost byla tak impozantní, že jsem z nich mohla jen stěží spustit zrak (to jsem ještě nevěděla, že se pod jedním takovým druhý den probudím).

Náš cíl byl po 20,5 km a 1 218 m převýšení u chaty Maison Vieille, kde jsme den zakončili večeří – doslova hostinou. Opět se potvrdilo, že italská část treku má něco do sebe. Svou vřelostí a pohostinností si mě Italové znovu získali.

Další otázkou zůstávalo, kde budeme spát.

Nebylo mnoho možností, kde si stany rozložit, a tak mohla přijít na řadu Petrova kreativita při hledávání místa ke squattingu. Výhodou bylo, že jsme se nacházeli velmi blízko lyžařského centra, kde zrovna probíhala výstavba horské chaty.

Petr měl jasno, a tak se naše třetí noc na treku stala o něco více dobrodružnější a pestřejší.

4. den – další prověřování fyzické zdatnosti

Naše další ráno začalo s impozantním výhledem na ledovec z terasy nedostavěné horské chaty. Byl všední den a byla velká pravděpodobnost, že přijedou nějací dělníci, kteří budou chtít pokračovat ve výstavbě.

Zvuk auta a zvířený prach na prašné cestě, viditelný z naší “ložnice” zvěstovaly problém. Začali jsme tedy balit naše spacáky a čekali, co přijde.

Přišel Ital, který byl stejně překvapený jako my. Nikoho z nás, ale nenapadlo co bude následovat. Ital se nám bez známky ironie omluvil, že nás vyrušuje. Vzal nářadí a mezitím, co jsme si balili věci, se pustil do práce.

S milým dělníkem jsme se s úsměvem rozloučili a vydali se na naši další dobrodružnou cestu. Čekal nás dlouhý sestup do italského města Courmayeur. Cesta byla vážně nezáživná a Petra nenapadlo nic jiného než zkusit štěstí a „stopnout“ kolemjedoucí auto.

Mladý italský zaměstnanec skiareálu bez váhání zastavil a my už se vezli z nekonečného kopce do městečka. Nakoupili jsme pár zásob a začali jsme stoupat vzhůru lesní cestou k Refuge Bertone.

Pak už jsme si jen užívali dechberoucí výhledy směrem k našemu čtvrtému noclehu u vodopádu. Naše denní trasa měřila necelých 23 km s převýšením 1 143 m.

5. den – od italského vodopádu až do švýcarské vesničky

Po probuzení u šumějícího vodopádu jsme už měli myšlenky na další kilometry, které nás čekaly. První zkouškou dne bylo “přeskákat” nestabilní kládu, která vedla přes řeku.

Bobříka odvahy jsme zvládli bez obětí a mohli jsme se vydat opět vzhůru do oblak. Švýcarsko jsme měli za humny. Stačilo nám jen přejít hraniční bod Grand Col Ferret. 

Ještě předtím, než jsme začali objevovat krásy Švýcarska, jsme se museli rozloučit s italskou výbornou kávou a ještě lepší kremrolí.

Refuge Elena si nás získala, jak milou obsluhou, tak výhledem na skalnaté stěny, které nás obklopovaly. 

Po těžkém rozloučení jsme se vydali ještě výš do hor. Naše myšlenky se upínaly hlavně k tomu, abychom si na telefonech včas zapnuli režim letadlo, než překročíme hranici a vstoupíme do Švýcarska. 

Hranici jsme úspěšně přešli a na nás čekal po krátké pauze sestup dolů do údolí přes chatu La Peule až do švýcarské vesničky Issert. Cestou jsme obdivovali místní ikonické dřevěné domy, ale nejvíc jsme se těšili na večeři a místo, kde složíme hlavy.

Italsko-švýcarskou etapu jsme dokončili s 24,5 km v nohách. Tento den jsme více klesali než stoupali, a proto převýšení nepřesáhlo 900 výškových metrů.

6. den – objevování švýcarské kultury a krajiny

Přespali jsme na mírně svažitém paloučku kousek od hlavní cesty a i přesto, že je přespávání na divoko ve Švýcarsku přísně zakázané, místní to tolerují, pokud si zrovna nechcete ustlat na jejich pozemku za domem (nebo jsme jen měli štěstí). 

Pomalu jsme si začínali uvědomovat, že máme velký kus trasy za sebou a že se nám čas na cestě krátí.

S Tomem jsme se vydali za Míšou a Petrem do nedaleké kavárny ve městečku Champex-Lac. Dala jsem si první i poslední kávu toho dne a vydali jsme se po malém nákupu zásob do kopců.

Cesta pro mě byla převážně nezáživná, a tím pádem i dlouhá. Moji náladu nespravil ani déšť, který nás potkal při výstupu k chatě Alpage de Bovine, kde jsme narazili na “pohostinné” majitele (představa o milých místních Švýcarech se nám rázem rozplynula). Místo úkrytu před deštěm a ochutnávky místního raclette jsme „dlabali“ náš narychlo udělaný oběd na kameni za chatou, kde nám dělaly společnost místní krávy.

Po nehezké zkušenosti s místním alpskými Švýcary jsme se vydali k městečku Col de la Forclaz a poté ke kempu Le Peuty vedle, kterého jsme si v malé restauraci dali něco malého k večeři (pohostinnost tu byla výrazně lepší).

Velkou výhodou bylo, že hned vedle restaurace byla i sprcha, která nebyla nikým hlídaná. To byla jasná volba využít situaci a jít smýt ze sebe těch 20 km s převýšením 1 144 m.

Přespat jsme se rozhodli kousek za lesíkem, jen pár metrů od kempu. 

7. den – čas překročit hranice zpět do Francie

Tentokrát jsme se probouzeli vedle dvou zvířecích kamarádů, kterým už chyběla jen jezdecká sedla k pohodlnějšímu přesunu do našeho cíle. Myšlenka to byla pěkná, ale musela jsem přestat snít a vrátit se zpět do reality, kde jsem si raději začala masírovat „achilovky“. 

Na hranici s Francií nám zbývalo pokořit poslední větší výstup o délce 4,4 km. Přicházel pocit radosti i smutku, že se nám tohle všechno chýlí ke konci a já si ten předposlední den ve vysokých kopcích náramně užívala.

Po výstupu na hraniční přechod, kde se nacházela Refuge du Col Balme jsem chvíli čekala na své plíce, které se někde zatoulaly. Naštěstí našly majitele a společně jsme vstřebávaly svěží alpský vzduch při pohledu na Mont Blanc, ztrácející se v mlze. 

Už nám zbývalo jen přežít sestup nad městečko Chamonix a poslední noc strávenou v lese obklopeném bouřkou. 

Chtěli jsme minimalizovat ztráty a také jsme nechtěli dopadnout jako hlavní postava ve filmu Zasažen bleskem.

Vybrali jsme tedy méně náročnou trasu s myšlenkou, že před bouřkou utečeme (nakonec jsme utekli, tak možná hrobníkovi z lopaty). 

8 kilometrů před slavobránou v Les Houches nebylo zbytí a museli jsme rychle rozbalit stany na místě, kam většina lidí chodí na romantická rande s výhledem na Mont Blanc. Vítr začal sílit, stromy praskaly, blesky se nad námi převalovaly a hromy je následovaly.

Pořádné ukotvení stanu bylo díky tvrdé půdě a kořenům nereálné a jediné, co nám zbylo, byla víra.

Byla to jedna z mých nejděsivějších nocí při, které jsem skoro oči nezamhouřila.

Předposlední den na treku jsme ušli krásných 22 km a pokořili 1 090 výškových metrů.

8. den – kráčíme vpřed, vstříc dokončení splněného snu

Žádný strom na nás nespadl, žádné kamení nás nezavalilo a ani žádné bahno nás nesesunulo dolů ze skály. Takhle jsme přežili naši poslední noc na treku. Vděční, že žijeme, s tvrdě zarytými emocemi pod kůží. 

Když se ráno začalo vyjasňovat, sbalili jsme s Tomem naše promočené stany s pocitem, jako bychom se podruhé narodili.

Do konce treku nám zbývalo už jen pouhých 8 km s převýšením necelých 400 m. Bylo úžasné si uvědomit, že jsme celý trek zvládli bez větších potíží. 

Dojít zpět ke slavnostní bráně v Les Houches byl okamžik radostného shledání. 

Petr s Míšou nás už vítali za bránou, kterou prošli o něco dříve než já s Tomem. Den předtím neriskovali jako my a poslechli varování před bouřkou. Zůstali tedy přes noc v bezpečí kempu a poslední den se rozhodli jít rychlejší trasou.

Sice jsme bránou neprošli jako jeden celek, ale vždy hledám na věcech to pozitivní – měli jsme alespoň s Tomem fanoušky, kteří nám fandili. Kromě toho jsem slyšela, jak mi padá kámen ze srdce a v hlavě mi zazněla myšlenka: “Splnila sis svůj sen a posunula své osobní hranice zase o kousek dál.”

Moje hlava a tělo se cítily naživu a já si uvědomila, co je skutečnou podstatou bytí: Naplňovat život splněnými sny. 

Závěrečné ohlédnutí za TMB

Tour du Mont Blanc není zase tak náročná trasa, pokud se na ni dobře připravíte (fyzicky i psychicky). Pro mě to bylo 8 dní života, kde jsem se cítila nejvíce naživu za poslední rok.

Pokud Vás provází touha být v přírodě (s neskutečnými výhledy) máte vyhráno. A pokud si přejete ujít TMB na divoko, máte můj upřímný respekt. Vyjít z komfortní zóny dokáže jen hrstka lidí a jen pár z nich si to opravdu zamiluje a nakopne je to k vymýšlení dalších dálkových treků.

Zkusit se má v životě skoro všechno. Je dobré v našich životech zjišťovat co nás naplňuje a co ne.

Vezměte tedy batoh, zahoďte předsudky a špatné domněnky a běžte vstříc objevování!

Přeji hodně štěstí těm, kteří se na cestu hodlají vydat, a mockrát děkuji těm, kteří si tento příběh přečetli ať už jen ze zvědavosti, nebo se zájmem se inspirovat. 

Z celého srdce Vám přeji mnoho nachozených kilometrů a plno nových životních zážitků na, které budete vzpomínat celý život.

Monika Nekovářová – amatérská spisovatelka, cestovatelka a trekařka