Srdcem italských Dolomit: ALTA VIA 1 – 6. a 7. den

6. den v Dolomitech

Předposlední den, jsme po ranní siestě a kávičce vyrazili vstříc převážně lesnatému terénu. Uvědomovali jsme si, že nám tohle všechno zítra končí, takže jsme si cestu užívali o to víc. Samozřejmě i výborné jídlo na Rifugio s krásným výhledem. Jakési gnocchi s máslem a jen posypané uzeným sýrem bylo pro mě nejlepší jídlo dne.

Když jsme scházeli k další Rifugio u asfaltové cesty, bodlo nám studené pití. Doplnila jsem vodu, několikrát oplatila úsměvy sympatickému italskému číšníkovi, nabila telefon a mohli jsme opět vzít batohy a vyrazit na cestu. Já si vyslechla poznámku od jakéhosi hosta, že je batoh větší než já a “hned se mi šlo lépe”. Ještěže to bylo kousek z kopce po asfaltu a pak už jen střídavě lesem do kopce a po kamenech, kde nebylo ani poznat, jestli jdeme po cestě. Den byl krásný a slunečný, ale náročný kvůli kamenitému terénu. Museli jsme být o to více obezřetní a dávat pozor, kam šlapeme.

Po 18 km a 900 m převýšení jsme konečně došli na palouček s opuštěnou chatou Malga Moschesin, která byla určena pro přespání. Samozřejmě italské SPA (neboli korýtko na pití a mytí) bylo vyschlé. Kluci počítali s tím, že voda poteče, ale utřeli nos. Já naštěstí měla vody dostatek, takže jsem se s nimi nemusela plahočit několik kilometrů do kopce, kde měl být podle Pepeho pramen.Zatím jsem se rozhodla, že budu raději spát ve stanu a sušit věci od ranní rosy, než v chatě s množstvím pavouků, což později potvrdil i Miloš, když vylezl do patra.

V chatě byla kamínka, neotevřené trvanlivé potraviny jako pozornost od ostatních návštěvníků, 2 palandy, patro, kde spali pavouci a strašidelný oltář. Docela se už stmívalo a já měla špatný pocit, že kluci zabloudili nebo se jim něco stalo a možná jsem se i trochu bála o sebe, ale naštěstí zanedlouho přišli i se zásobou vody. Udělali jsme si tedy večeři a šli spát. Já s pocitem štěstí, že nás čeká už poslední den utrpení, ale zároveň i krásných výhledů a rozmanité trasy, což jsem ještě netušila.

7. den v Dolomitech

Spalo se mi celkem dobře i přesto, že jsem se trochu kutálela ke stěnám stanu, které byly navlhlé. Já se však cítila dobře, v suchu a hlavně v bezpečí před těmi osminožci. Kluci si ráno vychvalovali luxusní palandy, ve kterých se jejich zadky skoro dotýkaly země. Kolik snědli pavouků mi ale neprozradili.

Po snídani jsme sbalili věci a hurá na cestu. Počasí bylo krásné, takže jsme se nemuseli bát promoknutí. Nevyhnuli jsme se však pořádné potící smršti, která na nás čekala na druhé straně kopce. Stoupání se táhlo snad několik kilometrů. Já měla myšlenky jen na to, aby se mi nerozjela migréna. Když boční přechod hory skončil, s Tomem jsme doběhli Miloše, který hnal jak zběsilý (asi už se těšil domů na narozeninovou oslavu, kterou myslím stejně nestihl). Dali jsme si pár minut oddychu a zhodnotili další kus trasy, který částečně vedl sněhovým polem až na vrchol, kde už na nás “mávali” jacísi lidé a já jim záviděla, že už jsou nahoře.

Cesta byla náročná a hlavně delší, než se zdálo. Když jsme se dostali na hřeben, museli jsme si na chvíli odpočinout. Takové trasy mě baví, málo turistů a konečně trochu adrenalinu. Šplhali jsme po hřebeni s tou 15 kg zátěží a užívali si krásné azuro, které nám umožnilo vidět neskutečné výhledy (pokud bych mohla, klidně bych se tam hned vrátila).

Udělali jsme pár fotek, já nepovedenou stojku a mohli jsme vyrazit dál směrem dolů. Poslední den nás čekalo sejít 2 000 výškových metrů.

Už předem jsme se na to připravovali, ale co přišlo, byl masakr. Kopce byly v jednom úseku velmi prudké. Když jsme došli k Rifugio Pian de Fontana, mohli jsme pozorovat množství utrápených, ale zároveň šťastných obličejů ostatních turistů.

Po opláchnutí ve venkovním přírodním SPA nám bylo hned lépe. Ještě sundat boty, provětrat nohy, naplnit bříška boloňskými špagetami a zahasit žízeň Radlerem. V ten okamžik mi to přišlo jako ta nejlepší věc dne. Každá Rifugio měla něco výjimečného, tahle měla mrtvé zmije v nálevu, které byly pěkně uložené na polici. Vypadaly trochu bezpečněji než ta, kterou jsme potkali cestou, jak se stíní pod kamenem.

Nohy bolely a do bot se mi nechtělo, ale protože jsem si myslela, že nás už nebude čekat nic náročného a budeme brzy na konci, přemluvila jsem se.

Cesta vedla příjemně jako asi od každé Rifugio. Jen jsme si mysleli, že už nás nebude čekat žádný kopec nahoru. To jsme se zmýlili. Ještě jeden parádní kopeček lesem, kde jsme se opět zapotili a zapojili trochu jiné svaly něž při sestupu, a pak už nás čekala jen parádní pěšina, která vedla boční stranou kopce. Už jsme se těšili na poslední chatu a poslední kávu na trase. Čím víc jsem se těšila, tím se sestup ještě víc prodlužoval. Ale přišlo to, a my už seděli u kávy a dortu, jupíí.

Čeština byla slyšet na každém rohu, takže jsme se už skoro cítili jako doma. Někteří zvolili obrácenou trasu a možná mi jich bylo líto, když jsem věděla, co je čeká. Ale protože jsme už byli natěšení na stopování aut, pelášili jsme po cestě nekonečným, ale příjemným sestupem. Jen poslední úsek před silnicí nás překvapil svou náročností. Sešli jsme vítězné schody a celí splavení jsme si museli dát placáka za to, že jsme trek Alta Via došli!!!

Došli jsme!

Po 21 km na trase, se stoupáním něco málo přes 1 000 m a klesáním přes 2 000 m jsme byli šťastní, že jsme trasu došli bez újmy, plní zážitků a s překročením osobních hranic. Teď už jen stopnout nějakého dobráka, dostat se k našemu autu a pelášit domů. Stopování byla velká sranda. Kluci si totiž ještě chtěli vybírat, v čem pojedeme. Já byla ráda, že nám vůbec někdo zastaví, takže jsme se po pár minutách proseb o svezení, „krásně voňaví a mokří„, tulili v Peugeot 207.

Mladý italský pár byl úžasný, zajímavé byly řidičské dovednosti slečny u volantu. Bylo moc milé, že si kvůli nám i trochu zajeli, aby nás vyložili co nejblíže. Ještě nás ale čekal kus cesty, takže jsme u jednoho stopování nezůstali. Popošli jsme kousek pěšky a po chvíli nám zastavil mladý Ital. (Ochota místních lidí mě mile překvapila a jen tak na to nezapomenu).

Poslední Ital, který nás přiblížil k autu, nebyl výjimka. Plánoval vyložit nás v nedalekém městečku, ale protože už to byl k našemu autu kousek, asi si to rozmyslel a my už se jen radovali, když jsme viděli, že nás veze dál.

A tak asi po hodině trochu jiného dobrodružství jsme byli ohromeni, jak hladce jsme se dostali přímo až k autu. Byla sobota podvečer a my hledali poslední ubytování a sprchu. Zvítězil nedaleký kemp. Kluci si rozdělali stany, a protože já byla líná a nevěděla, v jakém stavu mokrosti se můj stan nachází, poslední noc jsem strávila v autě.

V noci krásně pršelo, takže jsem byla ráda, že mám plechovou střechu nad hlavou. Jen spánku se mi moc nedostalo. Vybrala jsem si to další den při cestě domů, kdy jsem měla osobní řidiče a mohla velkou část cesty prospat. V neděli večer jsme už každý ležel ve své posteli, s novými, těžko popsatelnými, zážitky a zkušenostmi.

Závěrečné ohlédnutí za Alta Via 1

Nakonec jsme překonali nejen hory, ale i sami sebe. Každý krok byl zkouškou vytrvalosti, každý výhled odměnou za vynaložené úsilí. Bolavé nohy a vyčerpaná těla nemohly zastínit pocit triumfu, když jsme sestoupili do údolí s vědomím, že jsme to dokázali. Cesta skončila, ale v nás zůstává – v podobě vzpomínek, které čas nevymaže, a touhy znovu se vydat za dobrodružstvím, kde člověk objevuje nejen svět kolem sebe, ale i sám sebe.

Tento nezapomenutelný zážitek nám dodal sílu a vědomí toho, že nic není nemožné a že když člověk chce, dokáže vše. Jako amatérští trekaři, bez zkušeností to můžeme jen potvrdit a nezbývá mi jen doporučit sbalit batůžky a vyrazit. Třeba jako sólo trekař nebo s partou přátel. Pokud jste příběh dočetli až sem jsem nesmírně vděčná a asi je to známka toho, že vás příběh zaujal. Letos plánujeme další vícedenní výpravu, která bude určitě také plná zážitků o kterých bude radost psát a třeba se tu spolu znovu setkáme. Nedočkavci mohou sledovat můj instagramový účet, kde jsou další mé příběhy (jen ve stručnějším podání). 

A úplně na závěr bych chtěla dodat odvahu všem, kteří o nějakém podobném zážitku aspoň trochu sní, aby se nebáli a vykročili ze své komfortní zóny. Však žijeme jen jednou, tak ať to stojí za to!

S pozdravem všem čtenářům 

amatérská spisovatelka, cestovatelka a trekařka Monika Nekovářová