Srdcem italských Dolomit: ALTA VIA 1 – 4. a 5. den

Během 4. dne nás neustálý déšť a vyčerpání donutily změnit plány. Místo dalšího pochodu jsme se museli rozhodnout předčasně ukončit trasu a zamířit do Bibione – původně jen jako vtipnou motivaci. Zatímco Pepe pokračoval dál sám, my jsme si po dlouhém stopování a čekání užívali odpočinek, sušení věcí a zaslouženou večeři u moře.

5. den začal sluncem a ranním koupáním, což nám dodalo novou energii. Po snídani jsme se, ale vrátili do Dolomit a znovu se napojili na trasu. Následovalo náročné stoupání, nečekaná změna cesty a krátká přestávka kvůli dešti. Přesto jsme ušli přes 15 km a večer dorazili k rifugiu Vazzoler, kde jsme nakonec přespali pod širým nebem. Jak se nám to vše zvrtlo a proč jsme museli trasu předčasně ukončit? Vše se dozvíte.

4. den v Dolomitech

Po vydatném nočním a ranním pršení jsme se vyklubali ze stanu. Noc byla mokrá a já se obávala, že stan jen tak neusuším. Snažila jsem se ochránit alespoň ten zbytek suchých věcí, kterých moc nebylo. Sbalili jsme si věci (asi po 2h, které jsem musela přečkat uvězněna ve stanu, než přestane pršet) a dali si italské kafíčko s malou snídaní na protější chatě. Musela jsem se rozhodnout v trase dále nepokračovat. Počasí bylo nejasné a já odmítala uléhat do mokrého stanu a modlit se, aby mi na trase nezmoklo to poslední suché oblečení, co jsem měla.

I přes mé naléhání ať kluci pokračují dál, že pojedu autobusem do města a postarám se o sebe, šli Miloš s Tomem se mnou. Také měli mokré věci a boty. Pepe jako odvážlivec v trase pokračoval dál, ale už sólo bez nás. Přišlo tedy na mé slíbené Bibione, kterým mi chtěli kluci na začátku treku dodat motivaci. Byla to taková moje berlička.

Asi po půlhodinovém přemlouvání Tomíka, že mi slíbil moře v Bibione, alespoň jako cenu útěchy, jsme už jeli autobusem do městečka Selva di Cadore, kde se odvážný Tom svolil ke stopování, aby se dostal k autu do Toblachu. Já s Milošem jsme se sobecky stali kavárenskými povaleči a já si to náramně užívala. Vyzkoušeli jsme pár místních specialit, já rozdělala mokré věci k usušení a dokonce si i v umyvadle na toaletách nenápadně umyla vlasy. Ten pocit byl k nezaplacení. Strávili jsme tam asi půl dne a já se jen modlila, aby za námi nepřišel personál, že zabíráme místo ostatním zákazníkům.

Mezitím Tomík několikrát zabodoval a i přes prvotní prodlení, kdy mu žádné auto nechtělo zastavit (prý asi vypadal jako úchyl a násilník) se dostal k autu a frčel pro nás. Po radostném shledání jsme mohli společně vyrazit na místo určení. Cestou jsme objednali ubytování a po přemýšlení, na kolik nocí, jsme usoudili, že zatím zkusíme jednu. Přibližovali jsme se s radostí, ale i zklamáním z nedokončeného treku.

Když jsme ale ucítili ten teplý vzduch, hned mi bylo jasné, že by se to ještě dalo zachránit. Ubytovali jsme se a na balkóně započali fázi sušení věcí. Mezitím jsme se šli vykoupat k nedalekému moři a já kluky samozřejmě překvapila svými letními šaty, které jsem si sbalila, kdyby to Bibione vážně vyšlo. Dali jsme si výbornou večeři a naplánovali si, jak další den naskočíme zpět na trasu. A protože jsme byli unavení, s radostí jsme se šli po večeři vyspat do našich postelí. Ten pocit byl plný vděčnosti a já mohla nabírat síly na další kilometry, které nás na trase čekaly.

5. den na cestě

Probudili jsme se do slunečného počasí s příměsí mořského vzduchu. Z postele se mi nechtělo, ale vidina ranní koupačky v moři a bohaté snídaně, kterou jsme měli v ceně ubytování, byla tak lákavá, že to šlo skoro samo. Po prozkoumání, na čem to vlastně kluci spali, a údivu, že patrová postel spravovaná něčím, co připomíná montážní lepidlo, nespadla, jsme se konečně s Tomem vydali na procházku k moři. Většina turistů ještě spala a místní pracovali a připravovali pláž na další nápor návštěvníků. Při užívání si klidného moře jsme se už těšili, jak budeme odpoledne lézt po kopcích a koupat se v trochu jiné vodě (v té naší).

Snídaně, za těch pár dní co jsme jedli jen instantní kaše nebo chleba obložený salámem bez másla, byla pro doplnění energie to nejlepší, to si na trase Alta Via jen tak nedáte. Taky možná proto jsme pak pelášili jako o život a zbytek trasy došli za 2,5 dne.

Po pořádném dosoušení bot fénem jsme si to frčeli zpět do jižních Dolomit se zastávkou u bývalé přehrady Vajont, která se nechvalně proslavila tím, že v 60. letech 20. stol. její obsah vody vytvořil po částečném zřícení hory 200 m vlnu, která zaplavila vesnici Longarone nacházející se pod přehradou. Zaplavila dokonce i okolní vesnice. Ty jsou v současnosti obnoveny, ale nějaká připomínka této katastrofy je cítit na každém kroku.

Nakoupili jsme ještě nějaké drobnosti v místním obchodě a pokračovali dál v cestě. Asi za 2 a půl hodiny jsme byli u “naší” Rifugio, se kterou jsme se včera loučili a mysleli, že navždy. Nahodili jsme batohy a šlapali dál vstříc dalšímu dobrodružství. Po cestě jsme doplnili vodu ze studánky a pomalu ale jistě “šplhali” do mírného kopce se sluncem, které se nám opíralo do zad, a já vzpomínala na ranní osvěžující koupání v moři.

Protože jsme toho odpočinku měli nejspíš více než dost, trochu jsme si trasu nedobrovolně upravili a vzali to “příjemnější” strmou cestou až na vrchol lyžařského střediska. Ten den jsme cestu neměli sami pro sebe. Museli jsme se o ni dělit s několika turisty různého věku a národností. Jejich cílem asi bylo dojít na Rifugio Sonino al Coldai. Trasa na tuto vyhlídku z nejbližšího města měřila něco málo přes 5 km a poslední úsek byl výživný i na mě. Věřím, že to pro mnohé turisty mohlo být prospěšné v rámci psychohygieny. 😀

Aperol na vrcholu jsem vypila ani nevím jak a za okamžik jsme mohli pokračovat konečně opět po vrcholcích dál. Minuli jsme krásné jezírko. Cesta vedla přímo skrze něj, ale tuto možnost jsme odmítli a jezero si obešli.

V půli trasy nás opět zastihl déšť a to zrovna v místě, kde byla jakási polorozpadlá útulna. No není to štěstí? Schovali jsme se do ní a čekali, až déšť přestane. Naštěstí už z počátku bylo jasné, že to nebude taková katastrofa jako 2 dny předtím. Za chvíli se vyčasilo a my mohli vyrazit dál. Procházeli jsme převážně lesem a prašnou cestou a šlo se nám dobře. Možná to bylo i tím, že už jsem byla zvyklá a nečekala jsem už nic překvapujícího.

Za půl dne jsme ušli pres 15 km. Měla jsem radost. Trasa nebyla nijak moc náročná oproti jiným dnům a my se posouvali čím dál tím rychleji. Už se začalo stmívat a my přemýšleli, kde složit hlavu. Bylo mi jasné, že to nebude takový luxus, jako v Bibione, ale po několika návrzích jsme došli až k Rifugio Vazzoler, kde měla být veřejná útulna. Bohužel, chyběly nám od ní klíče. Navečeřeli jsme se a domluvili se, že necháme pro dnešní noc stany nevyužity. Přesunuli jsme se o pár metrů dál ke stavbě, která připomínala skautskou klubovnu. Měla zastřešenou verandu a já měla radost, že nemusím riskovat další noc ve stanu. Noc byla jasná a klidná, a protože jsem byla mezi kluky, tak pro mě i bezpečná. Usoudila jsem, že po Bibione druhá nejlepší.

Nakonec se ukázalo, že i nečekané odbočky mohou být součástí dobrodružství. Bibione nám dodalo sílu pokračovat a návrat na trasu jen potvrdil, že cesta není jen o cíli, ale i o všem, co se po cestě může stát.

Poslední článek mapující naší cestu si můžete přečíst zde.