Srdcem italských Dolomit: ALTA VIA 1 – 3. den

Noc byla neklidná – občasné šramoty kolem stanů mě sice probouzely, ale únava byla silnější než zvědavost. Když se kolem půlnoci přidal jemný déšť, v polospánku jsem ještě zachraňovala boty před stanem, ale né kvůli děšti. Ráno se ukázalo, že jsem nebyla jediná, kdo měl nočního návštěvníka. Ranní smích nad zvířecími „loupežemi“ nás ale rychle vrátil do reality. Čekal nás o trochu náročnější den v Dolomitech než předešlé dny. Nečekané změny počasí nás nemile překvapily, ale za to nám byli odměnou azurové výhledy. Na vlastní kůži jsme si zažili, jaké to je když se na horách mění počasí rychlostí blesku. Pojďte zjistit, jak jsme se vypořádali s těmito nástrahami.

3. den v Dolomitech

Když jsme se začali pomalu probouzet, už nepršelo. První, co jsem udělala, byla kontrola mé pantofle, jestli neutrpěla nějaká zranění. Naštěstí to byly jen povrchové ranky od zubů. Ale vědomí, že mi nějaké zvíře muselo strčit hlavu do stanu, příjemné nebylo. Na druhou stránku to bylo možná trošičku vzrušující. Mrzí mě, že jsem zvíře neviděla v akci.

Potom se ze stanu vyklubal i Tomík. Vyprávěl, jak mu liška v noci překousala lanko od stanu. Tuto zvířecí akci završil Pepe. Myslel si, že jemu se nic nestalo, ale bohužel. Měl stejný problém jako já až na to, že mu liška vytáhla botu trekovou. Po sbalení věcí a mém přehodnocení včerejší myšlenky, že se nechám na vrchol vyvést lanovkou, jsme vyrazili lesní cestou k Rifugio Cittá di Fiume. Byla to krásná skoro 3 km procházka do kopce, jak jinak. Takže zahřívačka po ránu parádní. Naštěstí jsem nabrala síly (nevím kde, možná to byla jen má tvrdohlavost trasu dojít).

Slunce svítilo a to byla příležitost vybalit trochu promoklý stan a karimatku. Nechala jsem věci sušit a mezi tím jsme si na chatě nechali nabít telefony, dopřáli si opět pravou italskou kávu (na které jsem fakt ujížděla) a doplnili energii něčím malým k snědku – s výhledem na protější vrcholky. S dobrodružnou náladou jsme nahodili batohy a vyrazili lesní cestou směrem dolů. Cesta byla rozblácená z večerního pršení a tak jsme scházeli opatrně. Déšť se nám opět nevyhnul. Museli jsme poprvé vytáhnout pláštěnky, i když jen na krátkou chvíli. Byla jsem ale ráda, že ji můžu po pršení svléci. Při zdolávání dalšího kopce jsem se pod ní potila tak 50x víc.

Příroda na trase byla jiná než předešlé dny, více lesnatá. Připadala jsem si jako u nás. Stoupali jsme nekonečně dlouho, až jsme došli k vysněné Rifugio u jezera Lago Fedéra. Dali jsme si vychlazeného Radlera, nějakou italskou pastu k tomu a ještě dosušili naše navlhlé stany. Byli jsme asi v půlce denní trasy a tak jsme se vydali dál, jak jinak než zase do kopce. To už se mraky trochu honily, ale já měla v mysli jen to, že se nám déšť vyhne. Bohužel, nevyhnul, a my někde na vrcholcích italských Dolomit sbíhali po trase z kopce dolů a hledali nějaký úkryt. Měli jsme docela štěstí, mohli jsme se schovat ve starém nepoužívaném chlívě pro dobytek. Nebyl to žádný luxus, ale byli jsme už všichni promočení a tak by se dalo říci, že nám ho seslalo samo nebe.

Déšť neustával a blesky mi rozhodně příjemné nebyly. Když konečně přestalo pršet, rozhodli jsme se vyrazit dál. Bohužel přišla další vlna a my se běželi schovat zpátky. Dál jsme pokračovali až po menší přeháňce. Po bouřce se nám otevíraly tak neuvěřitelné výhledy, že nám to zlepšilo náladu a dodalo chuť pokračovat.

Plni elánu a nabytí energií z krásných azurových výhledů jsme pokračovali k poslední Rifugio Cittá di Fiume. Pozdravili jsme kravky, seběhli malý kopeček, těšili se na vychlazeného Radlera a hlavně doufali, že si trochu usušíme naše promoklé věci. Holky Češky přišly chvíli po nás, bohužel také promoklé, takže jejich plán byl stejný. Sušit, sušit a sušit.

Už se stmívalo a my přemýšleli, kde složíme hlavy. Krásný travnatý plácek před Rifugio nebyl k mání a doporučení majitelů, že si můžeme rozdělat stany a vyspat se kousek od chaty za kopečkem v lesíku nás neohromil.

Po pár pivech ve společnosti našich známých českých děvčat jsem byla už docela hladová a nervózní z nejistoty, kde vlastně budeme spát. Tak jsme sbalili ještě trochu mokré věci a vyrazili.

Chtěli jsme dojít k silnici, kde mělo být parkoviště, na kterém jsme si plánovali rozdělat stany. A já si mohla konečně uvařit ty boloňské těstoviny, měla jsem na ně takovou chuť! Scházeli jsme po pěkné lesní cestě, vedle které se pásly jak jinak než krávy. Došli jsme na místo určení a to bych nebyla já, kdybych někde něco nezapomněla – moji oblíbenou a jedinou mikinu, kterou jsem na treku měla. Takže nebylo o čem přemýšlet a já se pro ni vydala zpět na Rifugio. 

Kluci slíbili, že zatím najdou nějaké místo pro stany. Byla jsem tedy v klidu, že na mě nemusí někde čekat a v klidu si můžou vařit večeři.

Myslím si, že jsem vyšvihla svůj nejlepší výkon a 5 km bylo pro mě jako prd. Nevím, kde se ve mně vzalo tolik elánu. Ten se ale ztratil na křižovatce, když jsem nevěděla kudy dál. 

Už se hodně stmívalo a já věděla, že cestu zpět k parkovišti půjdu po tmě. Ještě, že jsem chytla signál a pomohla si mapou, ale i přesto jsem měla pocit, že jsme tou cestou dolů nešli. Až když jsem narazila na krávy, trochu jsem se uklidnila. Spása přišla, když jsem viděla světýlko chaty a já narazila na partu českých kluků, kteří také sháněli místo na přespání. Od majitelů dostali stejnou odpověď jako my. Klukům se to také moc nezdálo. Na doporučeném místě bylo totiž místo tak pro jeden stan. Mým hlavním cílem ale byla mikina, kterou jsem popadla z věšáku a nadšená, že se neztratila, jsem pelášila už po tmě dolů k parkovišti.

Přišla jsem k parkovišti a hledám kluky, kteří nejsou k nalezení. Šla jsem tedy ke svým věcem. Tam byl schovaný Pepe s nemilou zprávou – není kde zapíchnout stany. Poslal kluky po silnici s mým stanem na místo, kde by se snad postavit daly. Cesta vedla asi 3 km po silnici. Já proklínala snad vše, co jsem potkala a musela se hodně držet, abych nevybuchla. Ještě, že mi byl Pepe velkou psychickou oporou. Už jsem se totiž viděla před stanem, jak si ohřívám svoje těstoviny. Bylo asi 22h a my došli na místo, které kluci vybrali jako ideální pro kempování. Naprosto “inkognito” místo.

Kluci postavili stany na vyvýšeném paloučku vedle autobusové zastávky, která se nacházela naproti horské chatě vedle silnice. Byla jsem i přesto moc vděčná, že mi postavili stan a já už se mohla jen převléci a zabalit se do spacáku. Bohužel ale bez večeře, na kterou nezbyl čas.

Jak se nám dařilo následující den se dozvíte v dalším článku.