Srdcem italských Dolomit: ALTA VIA 1 – 2. den

Po 1. dnu kde jsme při 1. výstupu prověřili naši fyzičku a dali si sklenku Aperolu na prvním vylezlým kopci. Po krásných výhledech na dolomitské stěny a po jedné z nejhezčích nocí u jezera jsme ráno posnídali a s 15 kg batohy jsme se vydávali vstříc dalším kopcům a náročným terénům. Výhledy, ale byly krásné a počasí nám hrálo do not. Čekal nás výstup na horu Forcella di Lago (2 486 m), sestup k jezeru Lech de Lagació a na nejvyšší bod dne Forcella Lagazuoi (2 572 m). Sil ubývalo, terén byl čím dál náročnější, sníh se bořil pod nohama a sestup byl boj, ale mi se nevzdávali. Tak pojďte zjistit jak se nám 2. den dařilo.

2. den v Dolomitech

Pomalu jsme se všichni probouzeli a užívali si ráno v obklíčení skalnatých pahorků. Ohřáli si něco malého ke snídani, sbalili věci a vyrazili pokořit další kilometry a výškové metry. Slunce opět svítilo, takže se vyráželo s radostí a relativním pocitem lehkosti, i když jsme na zádech nesli 15 kg.

Po pár výškových metrech nás přivítalo stádo červenostrakatých jaloviček. Udělali jsme pár fotek a pokračovali k další Rifugio Fanes, kde jsme si plánovali nabít naše telefony a powerbanky, dát něco k snědku, doplnit vodu a podívat se na předpověď počasí.

Na této trase byl velký problém se signálem a jedinou nadějí byla wi-fi na chatách. Ale i přes naše velké prosby na kolenou nám paní číšnice několikrát oznámila, že připojení poskytnout nemůže. Ani psí oči nepomohly. 

Bohužel nás takhle vypekli na každé Rifugio. Nezbývalo nám tedy věřit a doufat, že budeme stále v suchu, a že pršení a bouřky nás nepřekvapí někde na vrcholcích.

Náladu nám to ale nevzalo. Potkali jsme skvělé podobně smýšlející české holky, které si říkaly “Protivný sprostý horský holky”. Popovídali jsme si o jejich zkušenostech s dálkovými treky, postěžovali si nad váhou našich zavazadel a pokračovali zvesela dál. 

Cestou jsme procházeli kolem jezera Lago di Limo a měli nutkání se po skoro 3 dnech bez sprchy vykoupat, ale bohužel jsme u jezera nebyli sami a čas nás tlačil. Pokračovali jsme tedy dál v cestě a doufali, že se přeci jen někde najde místečko na koupání.

Krásy přírody se opět střídaly s nádherou, a my došli k další chatě Ucia de Gran Fanes, kde jsme si dali pivko, vyvětrali nohy a přitom jsme se zaujetím pozorovali hrající si sviště kousíček od nás. Počasí nám stále přálo a tak jsme se s dobrou náladou vydali dál (kdybych věděla, jaká fuška mě čeká, asi na té chatě zůstanu). Cesta se mi zdála nekonečná. Určili jsme si, že ujdeme za den alespoň 20 km, abychom dodrželi náš celkový plán. 

Nesmím opomenout zmínit božské místo Le Gran Plan. Po cestě přes tento rovinatý zelený palouk nás provázeli pasoucí se koně a krávy. Zdáli se být tak svobodní na tomto krásném místě mezi skalami, protékajícím potůčkem a spoustou zeleně s bylinkami. Namlsala jsem se rovinou a říkala si, že takhle by to mohlo být celou dobu, ale bohužel se tak nestalo a na rozcestníku se cesta stočila přímo do strmého kopce.

Kluci se chtěli na chvíli zastavit a rozvalit se na té zelené kráse. Mně se moc nechtělo, radši jsem si to chtěla odbýt co nejdříve, ale protože jsem konečně chytila signál a potřebovala vyřešit nějaké věci doma, tak jsem si nakonec pauzičku dopřála také. Když už všichni před námi, kdo se na trasu do kopce připravovali, odešli, byla řada na nás. Zas krůček po krůčku ke zdolání dalšího kopce jménem Forcella di Lago (2 486 m n. m.).

Na mně se pomalu začala projevovat únava, ale protože jsem nevěděla, jaká cesta nás ještě čeká, nezbývalo než doufat, že už to bude jenom lepší a méně fyzicky náročné. Vyrazili jsme k dalšímu vrcholu, nejvýše položenému místu na trase, který se jmenoval Forcella Lagazuoi (2 572 m n. m.). Počasí se nahoře už trochu pokazilo. Při průchodu sněhovým polem nám nebylo moc příjemně, protože jsme nevěděli, kde se nám nohy nebo hole propadnou. Nahoře jsme nezůstávali moc dlouho, porozhlédli se kolem a vydali se směrem dolů. Já si navlékla své nesmeky pro pocit, že jsem je netáhla zbytečně a pro lepší jistotu v chůzi.

Začalo prudké klesání. Níže už byl sníh rozbředlý a cesta nejasná, takže jsme chodili cikcak mezi potůčky, které se vytvářely z roztávajícího se sněhu. Cesta byla už vážně únavná a nekonečná. K náladě mi nepřidala porucha na jedné holi. Naštěstí to nebylo závažné a hole plnila svůj účel dál, jen s mou menší důvěrou. Přes různé strmé zkratky (a díky štěstí, že kluci přešli odbočku k vojenským bunkrům, ke kterým by se muselo zacházet) jsme došli na jakousi prašnou cestu, po ní prošli zajímavým kraťoučkým tunelem a lesní cestou dál. Tam už byly mé síly téměř na nule. V závěsu za klukama jsem se plahočila. Z posledních sil jsme došli k silnici a začali hledat místo k noclehu.

Po silnici jsme ale museli jít ještě několik kiláčků k lanovce s chatou, která měla být naše spása, ale spása se nekonala, chata byla zavřená. Nevadí, rozdělali jsme si opět naše přenosné kuchyně, uvařili si večeři a postavili si stany na spodní části sjezdovky. Pepe se ještě jako odvážlivec a otužilec rozhodl vyzkoušet teplotu místní říčky, aby ulevil nohám.

Po jeho slastných slovech a rozplývání, jak to bylo úžasné, jsem se rozhodla to zkusit také. Když mě nezabilo vyčerpání, tak mě nezabije ani tohle. Bylo to vážně jako dar seslaný z nebe. Kluci, aby nebyli pozadu, to museli jít zkusit také i přesto, že voda měla tak 5 °C. Po koupeli jsme se čistí a jako znovuzrození uložili k zaslouženému spánku, po našlapaných 20 km a vystoupaných 1 127 výškových metrech.

Noc byla zajímavá. Stále jsem slyšela nějaký šramot kolem našich stanů, ale protože jsem byla velmi unavená z předešlého dne, nevěnovala jsem tomu pozornost. Asi o půlnoci začal menší deštíček a já ze strachu, aby mi nepršelo do bot, vykoukla ještě skoro v polospánku před stan. Ale co nevidím? Má putovní pantofle, která se mnou prošla skoro celé Thajsko a teď mě provázela v Dolomitech, byla odvlečena ven před předsíňku stanu, kde byla napospas divoké zvěři a dešti. Nevadí, když ji to zvíře neodtáhlo už předtím, neodtáhne ji ani teď. A protože to byla pantofle z gumy, ani možnost promoknutí tam nebyla. Pokusila jsem se tedy zavřít oči a usnout.

A co nás čekalo 3. den ? Třeba šramot kolem stanů, zmizelé boty a odvážné zvíře, která si očividně dělalo z našich věcí svou sbírku trofejí – to vše nám už od rána dávalo tušit, že dnešní den nebude obyčejný. Když se k tomu přidala nečekaná bouře, promočené oblečení a bloudění lesem ve tmě, bylo jasné, že tenhle trek nás ještě pořádně otestuje. Najdeme nakonec místo k přespání? A podaří se nám uniknout dalším nečekaným nástrahám hor ? Dočtete se ve 3. díle.