Srdcem italských Dolomit: ALTA VIA 1 – 1. den

Sedm dní, pět nocí, jeden velký příběh. Putování legendární trasou Alta Via 1, která vede srdcem italských Dolomit, bylo vším – výzvou, dobrodružstvím i setkáním s nádhernou horskou divočinou. Prošli jsme sněhová pole, rozbíjeli tábor pod hvězdami a budili se s dechberoucími výhledy. Každý den přinesl nové zážitky – křišťálově čistá jezera, divoké hřebeny, ale i momenty, kdy jsme si sáhli na dno a znovu našli sílu jít dál. Dokonce jsme se museli vypořádat i s krátkou zastávkou u moře uprostřed treku. 

Squatting, kempování, svoboda a nespočet zkušeností, které v nás zůstanou napořád. Alta Via 1 není jen trasa. Je to cesta, která mění člověka. Pojďte zjistit, jak jsme se popasovali se 110 km horským terénem, dokonce i jak se dá nevšedně vystoupat 6 000 výškových metrů a sestoupat 7 000 m za 7 dní.

Jak to všechno začalo?

Skupinka lidí se společným zájmem se domluvila na přechodu italských Dolomit. Samozřejmě, první aktér byl Tomík. Brzy zjara se zmínil, že tento přechod plánuje na konci června. A aby nešel sám, přidal se k němu kamarád Miloš. Shodou okolností jsem měla na září naplánovanou tu samou trasu, takže nebylo složité přemluvit mě a termín přesunout na začátek léta. A jak se k nám přidal Petr? Jednoduše, byl mou první volbou v rozhodování, kterého zkušenějšího trekaře k nám do party ještě přidat.

1. den v Dolomitech

Přišla sobota brzy ráno a po naložení Mílových pečlivě zabalených věcí ještě v původních obalech (čemuž jsme se s Tomem po ránu pěkně zasmáli a přemýšleli, jak je po rozbalení naskládá zpět do krosny) a panice ze ztráty mobilu s vypnutým zvoněním (který se naštěstí válel pod sedačkou auta) jsme mohli zajet pro Petra. Po zvládnutí všech příprav jsme vyrazili směr Jižní Tyrolsko v Itálii, přesněji do městečka Toblach. Auto jsme nechali na bezplatném parkovišti u kostela v centru. Pak začalo přemýšlení, kde přespíme. Naším plánem bylo vyrazit druhý den ráno přímo z nedaleké autobusové zastávky k jezeru Lago di Braies.

Cesta do Toblachu byla dlouhá a my měli docela hlad. Diskuzi o noclehu jsme proto nechali až k večeři v typické tyrolské restauraci, kde jsme začátek výletu oslavili místním bílým vínem a pro mě zajímavým chodem – gulášem s polentou. S plným žaludkem nám to už přemýšlelo lépe a Pepe se rozhodl, že přespí v rozestavěném hotelovém komplexu, který byl vedle parkoviště. Nám ostatním (srabům) se tam moc nechtělo.

Nakonec, po velkém přemýšlení a prozkoumání skoro celého Toblachu, jsem musela uznat, že nejideálnější místo k přespání asi stejně bude (jak my říkali) v Pepeho rozestavěném 5* hotelu.

Sbalila jsem si věci, podlezla plot s hromadou zákazových značek a hledala Pepeho, který nebyl k nalezení. Trochu mě skličovala úzkost. Pepe za mnou dorazil o trochu později kvůli projíždějící policejní hlídce. Po chvíli za námi přišli i kluci, přespání v tomto “hotelu” si rozmysleli na poslední chvíli.

Většině se prý spalo dobře a tak jsme se rozhodli udělit hotelu fakt dobré hodnocení. Sbalili jsme si věci a natěšeně opět podlezli plot. Skočili jsme si na rychlou italskou kávu a vyrazili na autobus.

K našemu “štěstí” lilo jako z konve, takže se nám start malinko opozdil. Asi po hodině čekání déšť ustal a my mohli konečně vyrazit. Obešli jsme krásné průzračné jezero a vyrazili strmým táhlým kopcem směrem vzhůru. Ušli jsme 4,5 km a 900 výškových metrů, předběhli skupinku Asiatů a asi po 3h jsme došli k první Rifugio Biella, kde jsme se odměnili pívem a Aperolem. Popovídali si o našich plánech se slovenskými kamarády, které doprovázeli dva pesani, a vydali se vstříc krásným výhledům a dalším kilometrům.

První den jsme ušli 18 km a 1 200 výškových metrů. Večer jsme si natěšeně rozdělali naše stany u jezera Piciodel, kde jsme se kochali slunečními paprsky, které se odrážely o dolomitské stěny. Přitom jsme si ohřívali naše rychlojídla.

Tip: raději si berte zapalovač i v případě, že máte vařič s integrovaným zapalováním. Očividně není bezporuchový. Ještěže kluci byli lépe připraveni a díky nim jsem si i já mohla ohřát večeři (1. chyba, kvůli které bych sama v divočině zemřela).

Mezi sousty ohřáté večeře a smíchem nad drobnými přešlapy dnešního dne jsme si uvědomili, jak málo člověk ke štěstí potřebuje – dobré boty, pár přátel a nekonečný prostor kolem sebe. S hlavami plnými dojmů jsme se zavrtali do spacáků, zatímco vítr šeptal mezi stěnami Dolomit.

V 2. díle tohoto příběhu se můžete těšit na další den plný výzev i krásných momentů. Cesta nás zavede ke stádu jaloviček, neúspěšným pokusům o Wi-Fi na chatě Fanes a setkání s partou „Protivných sprostých horských holek“. Naše síly prověří výstupy na Forcella di Lago (2 486 m) a Forcella Lagazuoi (2 572 m).