Jsou místa, která si vás získají hned. Ne kvůli zábavním parkům nebo nákupním třídám, ale tím, jak se v nich všechno potkává – příroda, historie i ticho, které umí víc než tisíc slov. Maratea je přesně taková. Malé městečko na jihu Itálie, které jako by si svět nechávalo jen pro sebe.
A možná jste o něm ještě nikdy neslyšeli. Ale až se jednou ocitnete pod obrovskou bílou sochou Krista s výhledem na moře, bude vám jasné, že na tohle místo se opravdu nedá zapomenout.
Socha Krista Spasitele: Druhá největší na světě
Největší dominantou celého kraje je socha Krista Spasitele, která stojí na vrcholu hory San Biagio. Měří úctyhodných 22 metrů a je druhá největší svého druhu na světě – hned po té v Riu.
Zblízka působí monumentálně, ale i přesto zvláštním způsobem pokorně. Možná je to tím, jak rozpažené ruce jako by objímaly celé okolí – moře, hory, město i vás. Je z bílého mramoru z Carrary, takže září už z dálky, zvlášť při západu slunce.
K soše se dá pohodlně dojet autem – serpentinami, které se kroutí horami a nabízejí jeden výhled za druhým. Parkoviště je hned pod vrcholem a odtud je to jen pár minut pěšky.
Město s 44 kostely a srdcem v horách
Maratea není jen o výhledech. Je to město s historií, která sahá až do doby bronzové. Ve středověku se obyvatelé kvůli nájezdům Saracénů přestěhovali výš do hor, kde postavili pevnostní část města – Castello. A právě tam dnes najdete klid, který se v Itálii hledá čím dál hůř.
Její přezdívka „město 44 kostelů“ není náhoda. Na každém kroku tu narazíte na malou kapličku, historický chrám nebo zvonici. Nejvýznamnější je bazilika svatého Blažeje, která stojí přímo pod sochou Krista. Právě sem byly ve 8. století převezeny jeho ostatky, aby unikly náboženskému pronásledování.
Trocha historie, která dává smysl
Maratea byla kdysi významným obchodním přístavem. Římané tu kotvili už ve 2. století př. n. l., a zbytky jejich kotvících zařízení si dnes můžete prohlédnout v místním muzeu.
A možná vás překvapí, že i Napoleon má s tímhle místem svůj příběh. V roce 1806 se místní obyvatelé odmítli podvolit francouzské nadvládě. Starosta Alessandro Mandarini dokonce evakuoval obyvatele na Sicílii a sám se s hrstkou vojáků postavil obraně města. I když nakonec musel kapitulovat, jeho odvaha dodnes patří k legendám Maratey.
Praktické tipy na cestu
Jak se sem dostat? Nejlépe autem. Z Neapole trvá cesta asi 2,5 hodiny (cca 180 km).
Kde se ubytovat? Maratea nabízí rodinné penziony, malé hotýlky i soukromé apartmány s výhledem na moře.
Co ochutnat? Těstoviny s ančovičkami, mořské plody a typické kalábrijské víno. Jednoduchá, ale výborná kuchyně.
Kdy sem jet? Jaro a podzim jsou ideální – méně turistů, příjemné teploty a krásná příroda.
Proč by Maratea neměla chybět na vašem seznamu
Maratea není místo, kam jedete “zaškrtnout” památku. Je to místo, které si pamatujete, i když jste tam byli jen jednou. Socha Krista, výhledy z vrcholu San Biagio, ticho mezi kamennými domky a pocit, že jste na chvíli mimo svět. A když k tomu přidáte okolní pobřeží Kalábrie, které patří k nejkrásnějším a nejautentičtějším v celé Itálii, máte ideální výlet nebo i základnu pro celou dovolenou.
Pokud hledáte výlet, který má hloubku, příběh a atmosféru, dejte Maratee šanci. Možná si ji zamilujete tak jako my.
Jen pár kilometrů od pobřeží Tyrhénského moře a jen kousek jižně od známé Salernské riviéry najdete místo, které jako by vypadlo z učebnice dějepisu. Paestum – zapomenuté město bohů, kde ticho mezi sloupy starověkých chrámů říká víc než dlouhé průvodcovské řeči. Pokud vás fascinuje antika, ale nechcete se tlačit…
6. den v Dolomitech Předposlední den, jsme po ranní siestě a kávičce vyrazili vstříc převážně lesnatému terénu. Uvědomovali jsme si, že nám tohle všechno zítra končí, takže jsme si cestu užívali o to víc. Samozřejmě i výborné jídlo na Rifugio s krásným výhledem. Jakési gnocchi s máslem a jen posypané uzeným sýrem bylo…
Během 4. dne nás neustálý déšť a vyčerpání donutily změnit plány. Místo dalšího pochodu jsme se museli rozhodnout předčasně ukončit trasu a zamířit do Bibione – původně jen jako vtipnou motivaci. Zatímco Pepe pokračoval dál sám, my jsme si po dlouhém stopování a čekání užívali odpočinek, sušení věcí a zaslouženou večeři u moře.
Noc byla neklidná – občasné šramoty kolem stanů mě sice probouzely, ale únava byla silnější než zvědavost. Když se kolem půlnoci přidal jemný déšť, v polospánku jsem ještě zachraňovala boty před stanem, ale né kvůli děšti. Ráno se ukázalo, že jsem nebyla jediná, kdo měl nočního návštěvníka. Ranní…
Po 1. dnu kde jsme při 1. výstupu prověřili naši fyzičku a dali si sklenku Aperolu na prvním vylezlým kopci. Po krásných výhledech na dolomitské stěny a po jedné z nejhezčích nocí u jezera jsme ráno posnídali a s 15 kg batohy jsme se vydávali vstříc dalším kopcům…